Až budu mít čas, budu šťastná

Roky jsem se snažila změnit svůj život a mít v něm více pohody a klidu, ale výsledky nikde. Pořád se něco dělo, co mi bránilo jít za štěstím.

V duchu jsem se utěšovala a říkala si, že až:

• po vánocích,
• po dovolené,
• mě povýší,
• skončí projekt v Polsku,
• nastoupí nová kolegyně…,

budu mít konečně čas na to, být šťastná. Zvolnit, nadechnout se, být více v přírodě, objevovat nové věci.

Štěstí jsem viděla v budoucnosti.

Jenže kdykoli přišlo to slibované „AŽ“, jako na potvoru se něco jiného zvrtlo. Něco, co mně většinou naprosto pohltilo a odsunulo mé štěstí do nedohledna.

Například:

• když skončil projekt v Polsku, odvolali mě na projekt v Maďarsku,
• po vánocích onemocněla chřipkou půlka oddělení, a na mně přistálo ještě více práce, než před vánoci,
• po dovolené se porouchal doma kotel, a já strávila týden sháněním oprávařů atd.

Po několika letech snažení jsem zjistila, že jsem se ani o píď neposunula směrem k pohodovějšímu životu, po kterém jsem tak toužila. Naopak, byla jsem vyčerpanější a vyčerpanější. Večery jsem trávila v práci a času pro sebe jsem měla míň a míň.

TAJEMSTVÍ KOLEGYNĚ ERIN 

Až mě osud zavál na 2 roky pracovat do USA. A právě tam jsem objevila něco, co  mi pomohlo najít čas pro sebe. Američani totiž nejsou ranní ptáčata. A navíc – jsou daleko sebevědomější, než my středoevropani. Mně vzorňačce nasadili pořádného brouka do hlavy.

Zatímco v Praze jsme se často v práci scházeli už v 7 hodin ráno, v New Yorku jsem ještě v 8 byla v kanceláři úplně sama. Oficiální pracovní doba začínala v 8:20 hod. První kolegové se ale začínali trousit teprve kolem půl deváté, většina jich dorazila na devátou. Nikdy jsem takovou uvolněnost v příchodech do práce neviděla! 

Ovšem nejvíce mě „dorazila“ kolegyně Erin, která chodila do práce na půl jedenáctou. Vždy přišla výborně naladěná, rozdávala úsměvy na všechny strany. Šokovalo mě to. Jak si to může dovolit?  A hlavně,  jak jí to prochází? Překvapivě procházelo. Zůstávala v práci déle večer, byla výkonná a dodávala skvělé výsledky.

Jednou jsme s ní na toto téma zapředla řeč. Řekla, že ráno potřebuje být v klidu, v pohodě, dát si pomalou snídani, meditovat a pak zajít do fitka. Její přístup mi otevřel oči.

DÁT SE NA 15 MINUT NA 1. MÍSTO

A tak když jsem se vrátila do Prahy, napadla mě hříšná myšlenka:

„Co kdybych i já začala chodit do práce později a získala tak ráno čas sama pro sebe?“

Upřímně, musela jsem se s ní trošku poprat. Jsem člověk vychovaný socialistickými jeslemi, školkou a školou. Od 11 měsíců až do 16 let mě systém drtil nejrůznějšími pravidly a povinnostmi. A hlavně tím, že moje potřeby nejsou důležité, že přednost má vždy kolektiv nebo autorita.

Navíc tehdy ještě neexistovala flexibilní pracovní doba. Šlo o to si to prostě dovolit. Dát sama sebe na chvíli na 1. místo před prací. Odhodlala jsem se malinko zariskovat a získat tolik drahocenný čas. Troufla jsem si na čtvrt hodiny času pro sebe, na víc ne. A o těch 15 minut jsem začala chodit později do práce. A to udělalo zcela zásadní obrat v mém životě.

Těch 15 minut jsem totiž nebyla déle v posteli…

Začala jsem si ráno číst inspirativní knihy s pozitivními citáty. Každé ráno jsem si vybrala jeden, ten přepsala na lísteček a ten si pak vzala s sebou do práce. V práci si mých mírně pozdějších příchodů nikdo ani nevšiml :-)

.RANNÍ KÁVA S VONNOU TYČINKOU

Už od prvního dne jsem cítila, že mi to nesmírně svědčí. Přímo jsem si lebedila, když jsem u ranní kávy v kuchyni otevírala andělská poselství od Doreen Virtue a vstřebávala její laskavá slova.

Často jsem si u toho zapálila vonnou tyčinku a cítila se jako v ráji.

Psal se rok 2008, zuřila finanční krize, která moji tehdejší profesi auditorky hodně zasáhla. Mezilidské vztahy v práci se v jejím důsledku zhoršovaly. A tak bylo pro mě hodně důležité mít těch 15 minut pro sebe. Přenést si trochu té laskavosti do celého dne, kdy jsem často čelila spoustě výzev a psychicky náročných situací.

Postupně z 15 minut byla půl hodina. A ve dny, kdy jsem neměla ráno schůzku s klientem, třeba i hodina. Ale to nebylo celé. Zjistila jsem, že potřebuji pro sebe čas i během dne. Ale kde ho vzít? Jedinou možností byla doba obědní pauzy. A tak jsem udělala další změnu.

Místo obědů s kolegy, které se většinou protáhly na celou hodinu obědové pauzy, jsem se rychle najedla a šla do blízkého parku. Většinou jsem seděla na lavičce, zhluboka dýchala a pozorovala stromy. Bylo to nesmírně osvěžující a uklidňující. V parku na lavičce jsem se taky s oblibou vracela k pozitivním citátům na lístečcích, které se mi příjemně hromadily v kabelce.

Něco uvnitř mě se začalo postupně měnit.

KROK ZA KROKEM ZA SVÝMI SNY

Začala jsem se na svůj čas dívat úplně novýma očima.

Zjistila jsem, že každý velký sen začíná 1 malým, odhodlaným krokem. A pak dalším a dalším.

Za těch 10 let, kdy jsem si začala dělat čas na své sny, jsem si jich spoustu splnila. Například tento inspirativní web je jedním z nich. Ani jeden z nich se ale neodehrál přes noc nebo přes víkend. Ke všem jsem dospěla sérií malých krůčků, které jsem vytrvale den za dnem dělala.

NEČEKEJTE NA PAK

.Máte nějaký velký sen, po kterém vaše srce hluboce touží, například:

• získat větší finanční svobodu
• změnit práci
• naučit se nový jazyk
• vybudovat jazykovou školu
• napsat knihu
• naučit se meditovat?

Dejte si závazek, že každý den 15 minut něco uděláte pro svůj sen.

Možná nemůžete začít chodit do práce později, ale možná můžete odejít dřív. Nebo nechte své odrostlé děti, aby si dělaly svačiny do školy samy. Poproste manžela, aby si košile jednou vyžehlil sám. A pokud nemáte čtvrt hodiny, najděte si 5 minut.

I za 5 minut se toho dá spoustu zvládnout!

Buďte ale připravená na to, že budou přicházet pokušení a výzvy z vašeho okolí. Zejména ženy, které mají tendenci se obětovat pro druhé, musí být obzvlášť silné a těch 15 minut denně si ustát. Naučte se svému okolí vlídně říkat „NE“.

Nečekejte na zítřek, na pak, na až. Jediný čas, kdy můžete něco změnit, je teď. 

  VÍCE INFORMACÍ ZDE >>