Jak nevyhořet ve 21. století

Ležím na podlaze WC. Je mi úplně jedno, že mám hlavu u záchodové mísy. Jsem tak vyčerpaná, že se prakticky nemůžu hýbat. Nemůžu mluvit. Na sobě přiléhavý hedvábný kostýmek a lodičky na vysokém podpatku. Jak jsem proboha klesla tak hluboko? honí se mi hlavou.

Tohle jsem přece nikdy nechtěla!

To všechno úsilí, roky dřiny na škole a pak v práci mi měly zajistit štěstí. Místo toho je ze mně vyhořelá troska…

KDYŽ NÁM DOJDE VNITŘNÍ PALIVO

Celý život jsem dělala ty „správné“ věci. Být na všechny milá, hodná, plnit své úkoly na 120 %. Disciplinovaná, vždy všude včas, své povinnosti splněné do puntíku.

Dávala jsem ze sebe všechno a zapomněla na to, že taky musím čerpat, dobíjet.

Nejen dost spát a pravidelně odpočívat. Ale taky dělat věci jen tak, od srdce, protože mě baví:

• naaranžovat doma kytici květin,
• toulat se v přírodě bez cíle,
• pozorovat západy slunce…

A tak se před 10 lety moje vnitřní palivo dostalo na kriticky nízkou úroveň. Stávalo se mi, že jsem ráno nemohla vstát z postele. Nebo mi tak bušilo srdce, že jsem myslela, že umřu. Když jsem byla doma, tak to ještě šlo.

Ale to nejhorší bylo, když mě záchvaty vyčerpání potkaly v práci.

Naštěstí byl u nás na patře záchod pro invalidy. Malá místnost, která se dala zamknout a která se stala mou skrýší. Většinou jsem se hned „složila“ na zem a po nějaké době se pomalu začala mobilizovat. Díky taichi jsem znala pár cviků, které jemně rozproudily energii v mém těle.

KDE SE STALA CHYBA

Dnes už se naštěstí můžu na období svého vyčerpání podívat z druhého břehu. Po důkladné sebereflexi celého svého života jsem našla tyto 2 důvody mého totálního vyčerpání:

1) Nízké sebevědomí, tj. vědomí vlastní hodnoty – svou vnitřní hodnotu jsem odvozovala od toho, kolik toho udělám a v jaké kvalitě. Byla jsem perfekcionistka.

2) Zničující životní tempo – Mužský pracovní a vlastně i životní styl, zaměřený na neustálý výkon s minimem odpočinku, mé ženské tělo i duši zcela zdevastoval.

A pak tady byl ještě 1 zádrhel… Možná ta hlavní příčina toho, proč jsem vyhořela.

KDYŽ DUŠE PLÁČE, TAK SLÁBNE VNITŘNÍ OHEŇ

Jako malá jsem cítila, že jsem se narodila, abych na tomto světě něco jedinečného vytvořila. Věděla jsem, že mám životní úkol. Jenže s každým dalším rokem jsem se od svého životního poslání více vzdalovala. Svou práci auditorky finančních výkazů jsem měla ráda. Ale když se přehoupla třicítka, začala jsem cítit, že to není to, proč jsem na tento svět přišla.

Ptala jsem se sama sebe, jaký má můj život smysl.

A bohužel jsem nenacházela uspokojující odpověď… Něco ve mně hodně hluboko vědělo, že marním svůj čas. Plýtvala jsem energií na věci, které pro mě nebyly důležité. A proto mě ani zpětně nedobíjely. Měla jsem samozřejmě radost, když se podařil další auditní projekt.

Ale pocit opravdového, hluboké naplnění? Nebo dokonce extáze z práce, z tvoření něčeho smysluplného? Netušila jsem, co to je.

A tak zatímco můj mozek byl přesycený tisíci úkoly a informacemi, moje duše začala být dost podvyživená.

JAK VEN ZE ZAČAROVANÉHO KRUHU

Pokud dlouhodobě netvoříme sami ze sebe, smysluplně, tak naše vnitřní jiskra automaticky začne slábnout. A vyhoření je na světě… Když vyhoří ohniště, musíme:

• vymést popel,
• zažehnout velmi opatrně malý plamínek z třísek a papíru
• a pak systematicky a promyšleně přikládat.

Čím kvalitnější dřevo, tím jasněji a rovnoměrněji bude oheň hořet. A o ten oheň musíme pravidelně pečovat.

S naším vnitřním ohněm je to podobně. Vzít si měsíc dovolenou nevyřeší podstatu problému. Je to dobrý začátek změny, ale je potřeba udělat mnohem víc. Jinak se po dovolené všechno vrátí zpátky do starých kolejí.

• Je potřeba vymést nezdravé myšlenkové vzorce, které vás ničí. Jako já jsem musela zcela přehodnotit samu sebe a vybudovat svou vnitřní hodnotu. Nezávislou od toho, kolik toho udělám a kolik vydělám.

• Pak je potřeba velmi opatrně obnovit plamínek – věcmi, které vás pohladí po duši, opravdu vyživí, zevnitř. Třeba už roky toužíte po tom, začít malovat. Jen tak pro radost. Nebo si hrát se svými dětmi, celé hodiny, ztratit se v té hře. Nikam nespěchat. Projít se kolem řeky, ale opravdu přítomně, a načerpat životní sílu z té pulzující krásy – tekoucí vody, bez které by nebyl život, čerstvého vzduchu, bez kterého nepřežijete ani 2 minuty, ze zpěvu kosa nebo hašteření labutí.

• A taky je potřeba naučit se o sebe pečovat, nejen o tělo, ale o celou svou bytost. Dodávat své duši pravidelně vitamíny, které ji vyživí. Věnovat pozornost svým emocím, kultivovat ty pozitivní a naslouchat těm negativním.

VITALITA VE 21. STOLETÍ – SCI-FI JEN PRO VYVOLENÉ?  

Před 10 lety jsem pochybovala o tom, že ještě někdy budu mít dost energie. Že budu vitální, plná chuti a síly radovat se ze života a tvořit. Byla to pro mě nedosažitelná sci-fi, kterou žije jen pár vyvolených. Dnes vím, že je to nejen možné, ale naprosto NORMÁLNÍ. 

Jsme nastavení na to, abysme měli spoustu energie. A to i v hektickém 21. století.

Tak jako oheň dobře hoří, když dodržíme pár základních pravidel, tak náš vnitřní oheň dobře hoří, když dodržíme pár životně důležitých pravidel.

A jak začít? Třeba takto:

• Jděte do přírody, bez cíle v ní jen tak buďte a čerpejte z ní – příroda je život a bez ní nemůžete být vitální.
• Uberte zásadně na aktivitách, které vás odvádějí od toho, co je pro vás opravdu důležité.
• Splňte si nějaký sen, třeba zapsat se do kroužku keramiky nebo hry na klavír.